Za komunistů běžná praktika⚠️
Tento týden jsme slavili výročí sametové revoluce, proto jsem se rozhodl pro tento tematický příspěvek.
Komunistický režim v Československu realizoval mezi lety 1945 a 1960 bezprecedentní majetkový převrat, který zasáhl statisíce vlastníků. Postupně byly odstraněny všechny formy soukromého podnikání a vlastnictví nemovitostí určených k pronájmu.
Vlastníci bytových domů přišli o svůj majetek postupně v několika vlnách:
🔹 Nejprve konfiskace na základě národnosti (1945-1946)
🔹 Poté znárodnění v rámci druhé vlny všem (1948)
🔹 A konečně zestátnění zbývajících nájemních domů (1959)
Příjmy z pronájmů byly vlastníkům odňaty prostřednictvím:
🏢 Zákona o hospodaření s byty (1948), který předal kontrolu nad byty národním výborům
📉 Regulace nájemného znemožňovala ekonomické využití nemovitostí
🏛️ Výsledkem byl vznik univerzálního vlastníka bytového fondu – státu
❌ Institut soukromého vlastnictví byl zrušen
🏠 Jednotlivci nebo rodiny získávaly pouze právo na „trvalé užívání bytu“, které bylo politicky vymezeno jako sociální nárok občana vůči státu
Majitelé domů s hypotékou, plánovanou ke splácení z příjmu z pronájmu, přišli znárodněním o majetek i příjmy. Často zůstali s hypotékou, ale bez zdroje ke splácení. V lepším případě byla pohledávka za státem jednostranně „vypořádána“, většinou bez reálné tržní náhrady. Pro banky to znamenalo odpis portfolia, pro vlastníky ztrátu majetku spojenou často i se zbytkovým dluhem.
Přidělování bytů řídily státní směrnice a národní výbory. Nájemníci měli právo jen na „trvalé užívání bytu“, nikoliv na vlastnictví. Zákon byl zrušen až v roce 1992.
Máte s tím nějakou zkušenost ve vaší rodině?
Myslíte si, že se znárodňování může v nějaké formě někdy opakovat?
Podělte se do komentářů na LinkedIn! 💬
Autor článku: Marek Čačka, zakladatel platformy Činžovníci
